STROMOVKA-KRÁLOVSKÁ OBORA PRAHA
Vítejte v "mé" Stromovce.
Je to mé nejoblíbenější místo v Praze. Narodila jsem se kousek od jejích "hranic" a mám s ní spojené celé své dětství. Je to nejmajestátnější, nejušlechtilejší a zároven nejskromnější místo v Praze.
Významné přírodní celky Královská obora, lidově zvaná Stromovka Královská obora v Ovenci. (Vincenc Morstadt, asi 1830.) Po levém břehu Vltavy, pod severním svahem letenské terasy, vyvinula se obora zřejmě z původního, přirozeného lužního lesa. První písemné zmínky o honební oboře, užívané českými panovníky, se objevují v době Přemysla Otakara II.. Ten nechal mezi léty 1253 až 1278 v oboře provádět úpravy, kromě jiného stavět lovecký dvorec opevněný zdmi. Snad také nechal oboru poprvé ohradit. Za Vladislava Jagellonského, v létech 1495 až 1502, vznikl nad oborou, na straně Předního Ovence, lovčí hrádek, který byl základem dnešního Místodržitelského letohrádku. Charakter lesního honebního revíru se zřejmě bez větších změn udržoval do nástupu Habsburků, kteří od poloviny do konce 16. století počali oboru přetvářet do podoby parku. Za Ferdinanda I. vznikl velký oborní rybník, do něhož pak nechal Rudolf II. vést vodu štolou pod letenským ostrohem. Byl přestavěn mlýn, zvaný Císařský. Rudolf II byl poslední král a císař, usazený v Praze. Za jeho nástupců se centrum říše přesunulo do Vídně, a tím Královská obora, stejně jako všechno pražské dvorské zboží, pozbyla na významu.
Následovalo téměř 200 let existence obory bez jasné koncepce, s dlouhými obdobími chátrání a s válečnými vpády a pleněním. Až na přelomu 18. a 19. století začíná nová epocha. Pod vlivem nejvyššího purkrabího Rudolfa hraběte Chotka se začíná obora měnit v moderní romantický park, jaký nakonec známe v současnosti. V roce 1804 byla obora otevřena veřejnosti, v roce 1808 spojeny dvě její části, dosud oddělené zdí - vlastní obora a štěpnice. Zatímco dnešní doba právě tak zvládá pasívní údržbu parku, v 19. století probíhalo jeho velkorysé budování podle odborně sestavené koncepce a za účasti sadovníků, kteří nutně museli být ve svém oboru velkými osobnostmi.
Císař a král Rudolf II. Habsburský (1552 - 1612). Přispěl k rozvoji Královské obory: nechal prokopat štolu k zásobování oborního rybníka vodou a rozšířit Císařský mlýn v Bubenči. Původní rozsah obory byl větší než dnešní. Náleželo k ní území dnešního Výstaviště a sportovišť na Malé říčce. Volně na ni navazoval prakticky celý Císařský ostrov s břehy neregulované Vltavy. Zatímco budování romantického parku 19. století se zaměřilo na středové části obory, okraje zůstávaly rozvolněnou oborou, v níž háje a cesty s mohutnými alejemi prolínaly polnostmi a lučinami. Bohužel právě tyto okraje obory neodolaly pozdějším tlakům a byly zabrány pro jiné účely.
Chceme-li dnes vidět park zřejmě velmi podobný někdejším okrajům obory, musíme vyjet například do Veltrus nad Vltavou. V porostech dnešního romantického parku, členěných sečenými palouky, lze najít velmi bohatou sbírku domácích a exotických dřevin, včetně šlechtěných okrasných forem. Roste zde mnoho taxonů (rodů, druhů), pěstovaných u nás velmi zřídka - z jehličnanů například tisovec dvouřadý a pamodřín Kaempferův. Kromě toho tu nalezneme velké množství kultivarů buků, dubů, jasanů a dalších druhů stromů. Přirozená skladba původních lesů se do parku promítá jen místy a tlumeně. Tak ve svazích pod Letnou a Bubenčem lze spatřovat vzdálený odraz listnatého lesa s dubem a javorem. Bohužel již jen trouchnivé pařezy připomínají mohutné jilmy ve stráni nad Šlechtovou restaurací. Tyto ušlechtilé domácí stromy, které byly nezbytnou součástí původních pražských lesů, zničily přenosné houbové nemoci, tracheomykózy.
Ukázka vltavského luhu s topoly, olšemi i několika přeživšími jilmy se dochovala u postranního parkového rybníčku, kolem obřího topolu, který je zřejmě největším stromem v kotlině. Nejstarší stromy, duby, nalezneme na kopečku uprostřed Růžových sadů. Byly vysázeny koncem 17. století, v době, kdy Růžové sady zřejmě ještě byly dnem rybníka a kopeček ostrůvkem. Jako jedny z nemnoha stromů v oboře přečkaly kácení okupačními vojsky za války o dědictví rakouské (1741). Plán Královské obory v Ovenci. (F. Bretschneider, 1775.) Královská obora s letohrádkem. (A. Pucherna, 1806.) V Růžových sadech zbyly z původního velkého rybníku tři malé rybníčky, do nichž přitékají jednak podzemní a dešťové vody, jednak vody z Rudolfovy štoly. Otevřeným kanálem pak voda odtéká do Malé říčky, zbytku původního říčního ramene, který je okrajovou součástí obory.
Před býv. Císařským mlýnem se Malá říčka propadá do trubní trati, přijímá zleva vody rovněž zatrubněného Dejvického potoka a shybkou podchází plavební kanál i Císařský ostrov, aby mohla vyústit do přirozeného řečiště Vltavy. Jan Nepomuk Rudolf hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína (1748 - 1824). Nejvyšší purkrabí a president českého gubernia. Zasloužil se o rekonstrukci a zpřístupnění Královské obory. (Předloha ke kresbě zapůjčena Českou Händelovou společností.) Největší topol černý v Královské oboře a v Trojské kotlině. Unikátní exemplář roste v luhu u rybníčků. Jeho mimořádně pravidelná koruna převyšuje „o hlavu“ všechny okolní stromy.
Protože roste v zamokřeném místě, vyvinuly se u něj mimořádně mohutné kořenové pilíře, jejichž rozpětí dosahuje až 4 metrů. Výška stromů činí asi 40 metrů. Topol vyrostl v 60. až 70. létech 19. století pravděpodobně z náletu, jako většina stromů v okolním mokřadu. Tento lesík je vzácnou ukázkou porostu velmi podobného přirozenému lužnímu lesu, který by, nebýt vlivu člověka, nejspíše pokrýval většinu nivy Trojské kotliny. Jilm habrolistý u parkoviště za Výstavištěm je jeden z mála starých žijících stromů tohoto druhu v Praze. Jilmy habrolisté a jilmy drsné byly druhy nejvíce postižené tzv. grafiózou, chorobou vyvolávanou houbou Ceratocystis ulmi. Její epidemie vrcholila v 70. a na počátku 80. let a zahubila většinu starých jilmů téměř po celé Evropě.
Ještě počátkem 70. let představovaly jilmy 30 % v porostech Královské obory. Velmi byla ceněna jejich odolnost vůči znečištěnému městskému prostředí, a proto byly často vysazovány v ulicích. Vodní režim Královské obory byl v posledních deseti létech předmětem různých dohadů. Někteří orthodoxní sadovníci naříkali na přílišné zamokření, při němž se v dolní části obory nedařilo dřevinám, vhodnějším do suššího prostředí. Vznikl dokonce záměr velkého odvodňovacího zásahu, při němž by byla v parku položena soustavná drenáž a voda odčerpávána. Naštěstí se tyto nesmyslné názory neujaly. Vhodnější je obnovit zanedbávané čištění odtokového kanálu a ve vlhkých místech parku postupně doplňovat dřeviny, které dobře snášejí zamokření. Naopak - s dostatkem vody se dá park jistě podstatně lépe tvořit než bez ní. Duby v Královské oboře. Nejstarší duby letní rostou na vyvýšenině uprostřed parku. Kdysi to býval ostrůvek uprostřed velkého rybníku; koncem 17. století byl upraven a na něm postaven gloriet, který později beze stopy zmizel. Nejstarší duby na ostrůvku rostou už od počátku 18. století. Většina stromů je poznamenána vysokým stářím a napadena podhoubím dřevokazných hub sírovce a pestřeně. Fotografie pochází z roku 1973 a křížkem na ní jsou označeny stromy, které se od té doby zřítily nebo rozpadly. Velmi staré duby najdeme v Královské oboře i na jiných místech, například ve svazích pod Bubenčem. Jejich věk se pohybuje kolem 180 až 200 let.
Trojská kotlina - ostrov zeleně uprostřed města
Obklopena Prahou, uchovala se do dnešních dnů jako převážně zelené území díky ochraně, kterou jí poskytovaly velké vody ve Vltavě, strmost svahů nad údolím a Královská obora, dělící ji od vlastního města. Zásluhu na tom, že kotlina je zelená, a ne šedivá, mají také rozumní lidé, kteří si uvědomovali a uvědomují, že nelze všude rozlít asfalt a beton. Všem takovým lidem patří tato publikace. Trojská kotlina není přísně vymezený zeměpisný pojem. Takto označujeme souvislý celek údolí Vltavy a jeho svahů na severním okraji Prahy, od Holešovic po Podbabu a Podhoří. Z historického hlediska jde o území ohraničené třemi obcemi - Holešovicemi, Bubenčem (dříve Předním Ovencem) a Bohnicemi. Ve středu kotliny, na pravém břehu řeky, leží obec Troja, dříve Zadní Ovenec. Osou a hlavní tepnou kotliny je řeka Vltava, která spolu se svými drobnými přítoky vymodelovala tvářnost kotliny v prvohorních, ordovických břidlicích, na severozápadě pak ve starších a tvrdších horninách starohorních. Kotlina minulosti byla venkovem s poli, sady, zahradami a vinicemi. Od 19. století se jejích okrajů zmocňovalo rostoucí město, ale střed prorůstaly spíše funkce a prvky kulturní a rekreační. V nivě Vltavy a ve svazích nad ní se uchovala značná rozloha zelených ploch a vznikly tu významné kulturní areály : po levé straně kotliny zejména Královská obora s Výstavištěm, po pravé trojský zámek, zoologická a botanická zahrada. Někde se uchovaly tradiční formy hospodaření, jinde, po jejich ústupu, se rozšířily háje a stepi. Obec Troja se šířila zahradní vilovou zástavbou.
Klidu a pohody tradičně využívají sportovní činnosti - veřejnost zná jezdecké kolbiště na Císařském ostrově, rugbyové hříště v Troji, vodáckou slalomovou trať v bývalé vorové propusti trojského jezu nebo atletické a tenisové dvorce na Malé říčce. Část kotliny zaujímá technická struktura města, zejména zneškodňování odpadních vod. Avšak právě tato na první pohled nevábná činnost tu zanechala jedinečnou technickou památku světového významu - starou kanalisační čistírnu v Bubenči.
Komentáře
Přehled komentářů
.... ráda si budu číst, ostatně jako vždy ! :-) ... přeji hodně úspěchů a jen prosím dávej link, adresa se časem zapomene ... těším se na další příspěvky :-) Míša
Moniko ... krásné a poučné ...
Míša Urbanová,12. 2. 2012 11:11