Všichni dobře víme, že kuchyně je z hlediska pracovní a shromaždovací aktivity nejexponovanějším prostorem bytu. Móda má tendenci nám panovačně diktovat nejen v šatnících, ale i v obytných interiérech. Zařídit si novou kuchyň nebo rekonstruovat tu starou není žádná hračka. Její vybavení by s ohledem na současnou oblibu otevřených kuchyní mělo ladit nejen s jídelním koutem, ale zároveň korespondovat i s interiérem ostatních místností. Také by nám mělo maximálně usnadňovat přípravu pokrmů a ctít pravidla ergonomie. Z těchto důvodů se vyplatí sledovat vývoj, který s sebou přináší stále dokonalejší materiály a důmyslnější řešení kuchyňských sestav. Dnes se zaměříme na obložení kuchyně, stěn, využití dřeva,keramiky, obkladu a třeba i luxfer.
Co se týká barev, v kuchyni – stejně jako v jiných místnostech – se (kromě kuchyní zařízených v hi-tech stylu) stále více uplatňují pastelové barvy. Jejich výběr a kombinace záleží pouze na vašem vkusu a ostatním vybavení kuchyně i dalších místností.
Důležitou součástí kuchyňské sestavy není pouze pracovní deska, ale i prostor mezi ní a horními skříňkami sestavy – často označovaný jako záda pracovní desky. Vzhledem k tomu, že jde o plochu sousedící s pracovní deskou, dřezem a varnou zónou, musí splňovat vysoké hygienické nároky a nezatěžovat nás náročnou údržbou. Vzhledem k tomu, že záda pracovní desky máme neustále na očích a že se nemalou měrou podílejí na celkovém vzhledu kuchyně, vyplatí se dát si na nich skutečně záležet. V roli zad pracovní desky nejčastěji vystupují obklady, a to jak keramické, tak i skleněné. U obou typů obkladů je v posledních letech velmi oblíbená mozaika.
Už jste se rozhodli, že právě podzim bude u vás ve znamení nového obkladu nebo dlažby? Plánujete rekonstrukce kuchyně či koupelny nebo už máte dost koberců a celý obývací pokoj bude zdobit elegantní dlažba? Jestliže odpověď zní ano, potom nastává krok druhý: výběr materiálu. Než začneme s pokládáním obkladů nebo dlažby, musíme mít nejprve jasno v tom, zda půjde o exteriér či interiér a jaké další speciální nároky budou na povrch kladeny. Podle toho vybereme obklady nebo dlažby a zvolíme příslušné materiály
Čím se řídí profesionálové
Výběr je vždy na nás. Prodejci se jistě budou předhánět v superlativech té které keramiky, budou hovořit o kvalitním designu a nesporných výhodách. My se však musíme cítit v nabízené kuchyni dobře, to je hlavní kritérium. Budeme-li spokojeni my, jistě budu spokojeni i členové rodiny a přátelé. Základní atributy však nelze podcenit. Dlažba by měla splňovat přísné podmínky otěruvzdornosti (existují různé stupně). Taková podlaha by měla být bytelnější, měla by vydržet nejen bujarý domácí raut. Zároveň musí být protiskluzová a mrazuvzdorná. Údržba pokud možno jednoduchá s možností omyvatelnosti běžně dostupnými čistícími prostředky. Vyplatí se vybírat speciální kuchyňské série, které jsou vyvinuty tak, aby se hodily do více namáhaných prostor. Nejlepší jsou podle zkušeností praktiků série obkladů a dlažeb, které se svým designem blíží stylu klasických pálených cihel.
Předností obou zmíněných obkladů je bohatý výběr formátů, dezénů, barev a jejich snadná údržba, kterou komplikují pouze spáry. Cena metru čtverečního se pohybuje od stokorunových částek po několik tisíc, přičemž skleněné obklady jsou přibližně pětkrát dražší než keramické.
Často používaným materiálem při obkladu zad pracovní desky je rovněž laminát a v poslední době i sklo a nerez. Slabší stránkou posledních dvou materiálů bývá, že je na nich vidět každá nečistota, která se však naštěstí snadno odstraňuje. Cena metru čtverečního pískovaného skla se pohybuje okolo 1 800 Kč, běžného metru nerezového obkladu v rozmezí od 2 000 do 3 000 Kč.
Tím však možnosti obkladu zad pracovní desky nekončí. Stále víc se používá i přírodní a umělý kámen, anebo již zmíněné minerální hmoty umožňující bezespárové spojení s pracovní deskou.
Obklady mohou kuchyni slušet a navíc ji chrání před agresivním působením horké páry či rozpálenými kapkami oleje. O výhodách stylové dlažby nemluvě. Kuchyňská podlaha musí snášet pády těžkých či ostrých předmětů a měla by být zajištěna proti poškrábání, či jinému poškození. Výběru obkladových materiálů do kuchyně bychom proto měli věnovat zvýšenou pozornost, abychom investované prostředky proměnili za materiál, který vydrží po generace a zároveň kuchyni dodá styl i zmíněný důraz na „teplé srdce domova.“
A co třeba Luxfery?
Základní skleněná tvárnice je vyráběna svařením dvou výlisků a základní tloušťka je 80 mm. Skleněné tvárnice jsou vyráběny i v tloušťce 98 mm, tento typ má vyšší tepelné izolační schopnosti.
Světelná propustnost Světlo, které přichází do interiéru skleněnou tvárnicí je měkké, stabilní a uniformní. Světelná propustnost u čirých tvárnic je při kolmo dopadajícím světle cca 77%. Odpovídá tedy normálnímu dvojsklu. U barevných tvárnic se pohybuje prostupnost od 50 do 70%, dle barvy a její sytosti. Tvárnice zajišťují rovnoměrné osvětlení interiéru bez ohledu na počasí, nebo denní dobu. Brání jevu vznikajícího u standardního zasklení, příliš intensivní světlo u okna a stín ve vzdálenějších místech. V případě potřeby lze zajistit různé stupně neprůhlednosti a to vhodnou volbou vzoru tvárnice. Použitím matové tvárnice lze průhled úplně znemožnit.
Srdcem bytu je kuchyně. Je centrem rodinného dění, není to "jen" prostor pro vaření, ale místo, kde se odehrávají významné každodenní komunikace členů rodiny. Věnujme tedy své kuchyni tu nejlepší péči a ona se nám odmění otevřenou náručí všech svých požitků.
Autorka: Monika Zemanová
Sklokeramický sporák, jeho využití a vše, co bychom měli vědět |
|
|
|
24. 09. 2007 |
Moderní kuchyně se dnes zpravidla vybavují vestavěnými spotřebiči, které lépe zapadají do celkového rázu interiéru kuchyně a také zpravidla poskytují vyšší uživatelský komfort. Před rozhodnutím, zda si pořídíme sklokeramický sporák se musíme podřídit několika věcem. Nejprve to bude cena a značka, potom se zaměříme jestli je výhodnější jen horní plocha či celý sporák.
Sklokeramická varná deska podstatnou měrou odstraňuje tepelnou setrvačnost a je energeticky poněkud úspornější. Protože je na povrchu hladká, snadno se čistí a působí jako elegantní doplněk kuchyně. Nevýhodu pomalého rozehřívání odstraňují různé druhy plotýnek.
Ovšem pozor, málokdo, už ví , že například na sklokeramickém sporáku by se nemělo vůbec používat nádobí, ani s malým množstvím obsahu hliníku, nebot ten při zahřátí zanechává nepříjemné skvrny, které se objeví při čištění. Při vaření v hliníkových nádobách (i když jsou zcela nevhodné) nebo při čištění nevhodným prostředkem mohou na povrchu desky vzniknout kovově lesknoucí se skvrny, které odstraníme několikanásobným čištěním.
Dále je nezbytné vědět, že se sporák se sklokeramickou úpravou musí čistit po každém použití, abychom předešli nepříjemným napáleninám a usazeninám. Přesto se nám může stát, že se nám na sporáku objeví. Nikdy je neodstranujeme hrubou silou, drátěnkami či dokonce nožem. K těmto účelům se prodává speciální škrabka, kterou se nečistoty odstraní. Tuto škrabku, pokud ji nedostaneme, jako součást sporáku, zakoupíme ihned v prodejně či v jakémkoliv obchodě s domácími potřebami.
Technické parametry
Sklokeramická varná deska se skládá ze tří základních částí - vlastní desky ze sklokeramiky, sálavých topných těles a rámu. Vlastní deska je vyrobena ze skleněné taveniny obohacené látkami podporujícími její krystalizaci. Rozměry jednotlivých varných zón obvykle odpovídají klasickým litinovým elektrickým plotýnkám, tzn. jde o kruhy s průměrem 145, 180, případně i 210 mm. Zvláštností bývají tzv. dvojité varné plochy s ohřevem zóny o průměru 120 nebo 180 mm, případně zóny oválné. Sálavá topná tělesa ukrytá pod sklokeramickou deskou se příliš neliší od těch, jež jsou ukryta pod litinovými plotýnkami. Po technické stránce se mohou od sebe lišit. Kovová spirála může být vyrobena z tenkého drátu (varná plocha se zahřívá pomaleji, deska je levnější) nebo z tenkého kovového pásku (varná plocha se zahřívá rychleji a takové těleso rovnoměrnější výkon). Pod sklokeramickou deskou je ukryta cívka z měděného vodiče, která je napájena vysokofrekvenčním střídavým proudem. Použitá varná nádoba pak musí mít dno z magneticky vodivého materiálu (ne sklo), v němž se indukovaný elektrický proud o frekvenci 20 - 50 kHz mění v teplo a ohřívá dno nádoby.
Ovládání a bezpečnost
Sklokeramické desky mají buď mechanické ovládací prvky, nebo je lze ovládat dotykově. Všechny desky pomocí kontrolky zbytkového světla (na desce svítí červeně) upozorňují na to, že některá varná zóna je ještě příliš teplá ,většinou je to teplota nad 500 stupnů a tudíž nebezpečná na dotek. Aby se deska nepřehřála a nedošlo k nehodě, je teplota neustále kontrolována omezovačem teploty, jenž v případě dosažení limitních hodnot topné těleso na potřebnou dobu vypne nebo sníží jeho výkon.
Sklokeramické desky:
- vysoká účinnost ohřevu
- hladký povrch zabraňuje usazování zbytků jídla a nečistot, které by se na jiných místech znovu připékaly a páchly
- odolnost vůči mechanickému i chemickému poškození
- sklokeramika nemění své vlastnosti v závislosti na teplotních změnách, nepopraská ani při polití studenou vodou přirozžhaveném povrchu
Cenová relace - sporáky se sklokeramickou deskou šíře 50 cm se obvykle prodávají od hranice 18 000 Kč, přičemž rozdíl v ceně proti sporákům s klasickými elektrickými plotýnkami je sedm a více tisíc korun. Vestavěné sklokeramické desky se prodávají také zcela samostatně, jejich cena začíná zhruba na necelých 13 000 Kč (se 4 varnými zónami), 9000 kč (se 2 varnými zónami). Cenový rozdíl vůči elektrickým plotnám je obdobný jako v předchozích případech.
Dobrá rada na závěr
Je nutné používat nádoby s rovným dnem, aby dobře přiléhaly k varné zóně, dno nádoby musí být zabroušené, nesmí mít žádné ostré hrany, které by desku mohly poškrábat. Při vaření v nádobách s menším průměrem hrozí riziko častého vypínání kvůli přehřívání varné zóny.
Při čištění povrchu sklokeramické desky je potřeba nejdříve odstranit zbytky jídla, a to nejlépe hned po dovaření.
Je již tedy zcela jen na vaší volbě a rozhodnutí, ale vždy si nejdříve dobře promyslete, zda se vám vyplatí ten či onen sporák.
Autorka: Monika Zemanová
Vodní filtry a jejich využití |
|
|
|
07. 09. 2007 |
V dnešní době najdeme na našem trhu značné množství balené pitné vody různých značek. Ale napadlo vás někdy,kolik za ni utratíme? Nebylo by výhodnější pořídit si vodní filtr a mít vystaráno jednou pro vždy? Pojďme si dnes říci něco o vodních filtrech.
Jako první věc a poměrně zásadní,je znát tvrdost vody v našem bydlišti. Lidé, kterým doma teče voda z veřejného vodovodu, si mohou zjistit její kvalitu dotazem na příslušné vodárně, tyto informace jsou bezplatné. Ti, kteří mají vlastní studnu, by si měli nechat udělat rozbor vody v akreditované laboratoři.
Múže se nám stát, že voda neobsahuje žádné nečistoty, ale přesto nám nechutná či zapáchá. Většinou je to v důsledku chloru, který vodárny přidávají proti množení bakterií. V těchto případech je nejjednodušší způsob, zvolit vodní filtr. Například tzv. nádobový domácí filtr, má v sobě uhlíkový filtr, který zbaví vodu případných nečistot, zápachu, zakalení, v některých případech dusičnanů, ale hlavně chuti a zápachu chloru. Důležité je vědět, že je nutné filtry po určitém čase měnit ( průměrná cena filtrové vložky je cca 200 kč). Požadavek na výměnu filtrové vložky musí být uveden v návodu příslušného vodního filtru.
Takzvané nádobové filtry pořídíme již v rozmezí 600 - 1400 kč, filtrové vložky, jak jsem již zmínila od 200.- kč výše. Filtrační vložky obsahují aktivní uhlí a iontoměřiče. U některých filtrvložek je elektronický indikátor výměny, který po určitém množství průtoku vody, nás upozorní na možnost výměny.
Pak máme vodní filtry na linku, ty jsou o něco dražší, za to nám však o to víc ušetří naše peníze. Pohybují se v rozmezí od 2000 - 15000 kč a náhradní filtrvložky od 400-1000 kč. V těchto případech jsou filtry umístěny přímo na lince a nebo ještě lépe pod linkou, některé pak mají i vícestupnovou úpravu vody. Sada filtračních vložek pak v tomto případě zachycuje nejen chlor, ale především rez, kal, vodní sliz, písek a jiné nečistoty. Některé dokonce zachytí plísně, bakterie a viry. Voda obsahuje i chemické látky a minerální soli a dobře zvolený filtr nás těchto aspektů dokáže zbavit. Je však nutné se poradit s odborníkem a podle toho vybírat.
Filtry rozdělujeme na tři skupiny:
1. Filtry pro pitnou vodu ve standartním provedení
Jedná se o filtr v celoplastovém provedení z materiálu polypropylen schváleném pro potravinářské účely. Filtrové vložky jsou celoplastové, umyvatelné. Dále je možné použít vložku s navinutým polyesterovým vláknem. Tuto vložku je nutné po znečištění vyměnit.
2. Filtry pro pitnou vodu samoproplachovací
Jedná se o filtr v celoplastovém provedení nebo v provedení kombinovaném s mosazí. Tento druh filtru je již výrobcem uzpůsoben tak, aby se v určitých intervalech proplachoval. Filtr je nutné napojit na odtok do kanalizace. Druhy filtračních vložek jsou stejné jako u standartních filtrů.
3. Filtry speciální
Jedná se o filtr, který splňuje stejné požadavky na filtraci vody, jako filtry standartní a samoproplachovací. Součástí speciálních filtrů jsou dále vložky s náplní aktivního uhlí pro odstranění chlóru, krystaly polyfosfátu proti rezivění, vložky proti usazeninám a demineralizaci.
Chceme.li jít s dobou, ušetřit své peníze, ochránit sebe i své blízké, měli bychom včas popřemýšlet, zda se nám víc vyplatí neustále kupovat vodu balenou a nebo investovat na začátku do kvalitního filtru a tím nejen zabezpečit sebe a svou rodinu, ale i stoprocentně ušetřit rodinný rozpočet.
Autorka: Monika Zemanová
|
|
|